Kdepak dítě vychovávat. Stačí být spolu

♥ krásnočtení na 2 min

Je to asi ten nejsmysluplnější úkol naší existence. Krásný úkol. Ale taky ani trochu snadný. Ano, jistěže mluvíme o výchově dětí. Jenže to si tak přečtete deset různých knížek a hned máte deset různých metod. Všechny zaručené a ověřené. Jak jinak. Pak ještě pochytíte nějaké ty babské řeči a… Ach jo!

Se v tom vyznejte. My víme. Je to hrůůůza. Ale co takhle všechny ty knížky, poradce a souseda, co vychovali tucet dětí, přestat vnímat? A místo toho všeho poslouchat jen toho jediného človíčka, o kterého tady jde především.

Přesně tak, hádáte správně. Myslíme tím vaše dítě.

No jen si to zkuste představit. Dítě se nevzteká, vy se nerozčilujete. Nebojujete spolu. Nekřičíte. Ani jeden. Není důvod. Vy se totiž spolu domluvíte.

Krásné, že? Ale máte pravdu. Na to opravdu žádná výchovná metoda neexistuje.

Toho totiž dosáhnete prostou empatií

I když prostou… Kolik lidí se umí vcítit do kůže druhých a pohlédnout na situaci jejich očima? Je přece daleko snazší vytroubit toho zpomaleného šoféra ze silnice a pak mu ještě za trest hodit myšku. Spíš, než se zamyslet, jestli třeba na sedadle spolujezdce neveze svou osmdesátiletou babičku, které se z rychlé jízdy dělá špatně. Myslíme, že to asi znáte, ne?

A stejné je to s dětmi. Když zlobí, pravděpodobně to nedělají se záměrem rozpálit vás doběla. Spíše vám jen dávají najevo, že jsou tady také. Že si zaslouží vaši pozornost. Pokud je ignorujete, nečekejte, že budou spokojené a poslušné.

Vlastně se chovají stejně jako vy

Protože, jak známo, děti se učí nápodobou. Odkoukají od vás všechno. To dobré… a bohužel i to špatné.

Pokud se nad tím vaším “rošťákem” imrvere rozčilujete, že odmítá vypnout tablet a zalehnout do peřin, začne brát vztek jako něco normálního. V životě naprosto běžného.

Takže, vztekáte-li se, když věci nejdou podle vašich představ, bude to vaše dítě dělat stejně. O tom nepochybujte. Jenže, nikdy nic nepůjde přesně podle našich představ.

Není dobré a špatné chování

Prostě jenom chování. Každý z nás koná tak, jak nejlépe umí. Rodiče i děti. Ale přece jen v tom jeden rozdíl vězí. Rodič, jakožto starší a zkušenější, se může nad chováním svého dítěte zamyslet. A než zvýší hlas, pokusit se porozumět tomu, co dítě prožívá. Proč se chová, jak se chová.

Samozřejmě, že si dítě nemůže dělat, co se mu zachce. A hulákat v supermarketu jak na lesy, protože má empatické rodiče. Ale asi chápete, že facka není řešení. Trestání za něco, o čem nevíme, proč se děje, není řešení.

Sklonit hlavu, chytit za ruku, zeptat se, projevit zájem… tím by se dalo začít.

Ale co vy? Buďte spokojený rodič

Naslouchat svému dítěti je krásná věc. Ale komunikace musí fungovat na obě strany. I rodič by měl mluvit o svých potřebách, vést dítě k zodpovědnosti a plnění povinností. Jinak sice prožije svobodné dětství plné radovánek, ale v budoucnu pak horko těžko zvládne ty dennodenní dospělácké starosti.

Ovšem vysvětlovat je dobré v klidu. Aby dítě mělo zájem naslouchat. Promlouvat bez vztekání, bez útočení. Protože, čím víc člověk křičí, tím méně je ho slyšet.

A když si spolu takhle porozumíte, bude ta (ne)výchova dětí hnedle krásnější.